RECENZE: Románová kronika ztraceného města se uzavírá

Nejsilnější a nejtěžší. Takový je, doslova i obrazně, závěrečný díl trilogie Šikmý kostel Karin Lednické. Ta se prostřednictvím této ságy rozhodla znovu oživit město, které bylo v důsledku poddolování zcela zničeno a zapomenuto, odhalit skutečná historická fakta a vzbudit tak zájem veřejnosti o tento opomíjený kraj. Že se jí to povedlo, asi netřeba zdůrazňovat.

Karin Lednická vyvolala nebývalý zájem o Karvinsko už po prvním díle trilogie, kdy se onen titulní „šikmý kostel“, tedy jediná dochovaná budova z původní Karviné, stal novou turistickou atrakcí. Autorka se svou románovou prvotinou sklidila obrovský úspěch, protože zaujala nejen neotřelým tématem, ale i vypravěčským talentem, který stvrdila i v díle druhém. Na závěrečný díl trilogie si čtenáři museli počkat o něco déle, odměnou jim je naprosto pečlivě sestavený román s poutavými příběhy obyčejných lidí, které opět semlela doba věru nelehká.

„Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat si naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře.“ 

Třetí díl Šikmého kostela bezprostředně navazuje na díl druhý, soustředí se tedy na poválečné období a na padesátá léta. V popředí vyprávění stojí již třetí generace rodiny Pospíšilovy – především Ženka a Wojtek, jejichž optikou nadále sledujeme osudy celé rodiny a dalších obyvatel města Karviná. A zatímco očima Ženky je nám popisován život obyčejných lidí, kteří se stále vyrovnávají s důsledky druhé světové války, nemají dostatek jídla ani ošacení a hledají útěchu u duchovních, prostřednictvím Wojtka zase můžeme nahlédnout pod pokličku komunistického režimu. Jako účastník stranických schůzí sám pomalu začíná pochybovat o praktikách budování socialismu a odhaluje nebezpečí, které se řítí jak na město samotné, tak na havíře a jejich rodiny, které tu žijí.

Podrobně sledujeme dění na šachtách, jelikož těžba černého uhlí se stala jedním ze základních pilířů budování socialismu. To šlo ruku v ruce s jakýmsi pomyslným výsostným postavením havířů. Ti sice byli dobře placení, ovšem ve skutečnosti šlo spíše o propagandu, která měla za úkol nalákat do dolů novou pracovní sílu a dosáhnout tak rekordního množství vytěženého uhlí. Havíři byli přitom neustále vystavováni bezpečnostním rizikům, kdy splnění plánu mělo přednost i před životy jich samotných.

„Soudruzi! Během slavných únorových dní jsme jednou provždy smetli smečku buržoazních kořistníků a jejich pomahačů. Už nebudeme živořit jako za první republiky. Stali jsme se svrchovanými pány nad našimi doly, hutěmi a továrnami!“

A jelikož páni soudruzi nerespektovali ani bezpečnostní pravidla, ani jiné zákonitosti, které by se měly při práci v dole dodržovat, první neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Tragédií bylo bohužel více a byly umocněné tím, že za ně byli potrestáni nevinní lidé, často odborníci, důlní technici, kteří by správně měli zodpovídat za bezpečnost, ale nebylo jim to pod pohrůžkou označení za nepřátele republiky umožněno. Ve vykonstruovaných procesech pak byli označeni za sabotéry a odsouzeni k nepřiměřeně vysokým trestům. Strana tak umně zamaskovala vlastní vinu a ještě se zbavila nepohodlných svědků, kteří by snad někdy mohli odhalit skutečnou příčinu tragédie.

Další velkou skupinou obětí režimu byli duchovní, potažmo věřící, kterých bylo (a stále je) v tomto kraji mnoho. Autorka zde předkládá hned několik příběhů skutečných osob, a byť se jedná o román, dokonce jim ponechává skutečná vlastní jména, a tak se dočtete například o tragickém osudu pátera Sobka z Petrovic či pátera Nogola a dalších, jež režim trestal za jejich víru. Stejně tak se komunisté nebránili ničení chráněných památek, jakou byl i kostel sv. Jindřicha, který stejně jako všechny ostatní budovy v Karviné nepřežil poddolování a musel být zbořen. Ostatně o skutečných osudech obyvatel i celého města Karviná se více dočtete ve dvou přílohách na konci knihy, byť se vlastně jména ani události neliší od těch, které jsou obsaženy přímo v románu. O to více pak ale čtenáře příběh zasáhne, když zjistí, že tak se to skutečně stalo.

 „Podmáčené domy se chýlily k cestě. Zdi měly podepřené tlustými dřevěnými kůly, aby se nezřítily, podezdívky propadlé do země, okna vybitá, ploty vyvrácené. Všudypřítomná zkáza ho naprosto ochromila. Kam se ztratilo krásné město, které až do dnešního dne nosil v paměti?

Na více než 600 stranách sledujeme, jak se místní obyvatelé snaží přežít další zlé období. Vždyť vždycky nějak bylo a nějak bude, ale v případě staré Karviné je to jiné. Město je pryč a jeho obyvatelé se stěhují z rodných domů do nových bytů s teplou vodou a splachovacím záchodem. Ano, to je vrchol pokroku a modernizace, kterým se komunisté snaží nahradit a ospravedlnit zničení historického města, které jeho obyvatelé tolik milovali. A doufají, že nová nastupující generace to přijme a zapomene. Tu v románu zastupuje Julka, dcera Ženky, která se stěhuje do nového města Havířova.

Těch krutých osudů a nespravedlností, ale i šťastných chvil a radostí, které obyvatelé v tomto kraji zažívali, najdete v románu mnohem více. A ať už pocházíte z tohoto koutu země, nebo vám byl dosud na míle vzdálen, určitě vás Šikmý kostel zasáhne či přinejmenším obohatí o nové informace a střípky z dějin, které se pořád tak moc někdo snaží zpochybnit či smést z povrchu zemského, stejně jako ono krásné město, dnes žijící už jen v srdcích původních obyvatel a jejich potomků. Proto si nesmírně vážím díla Karin Lednické a práce, kterou do něj vložila. Protože díky ní už se nedá zapomenout.

Karin Lednická po četných dotazech již několikrát zdůraznila, že kronika ztraceného města Karviná je kompletní a další díl Šikmého kostela neplánuje. Ovšem jak sama uvádí v závěrečném slovu třetího dílu, léta normalizace a vývoj po roce 1989 představují dva zcela samostatné příběhy a volají po zevrubném zpracování. Nezbývá tedy než doufat, že se i do těchto pramenů autorka v budoucnu ponoří se stejnou vášní a nasazením a my se budeme třeba za pár let opět těšit z jejího nového románu.

95 %