MOJE BOOKSTORY

Obálka s nádechem růžové, srdíčko z ostnatého drátu a podtitul Milostná vyznání ve stínu smrti. Jaký příběh se asi skrývá uvnitř? Čtenáři Petry Klabouchové nejspíš už tuší, že milostný román to nebude… Pankrácká věznice sehrála důležitou roli již v románu U severní zdi, nyní se autorka vrací na stejné „místo činu“, jen o pár let dříve. Popraviště zvané Sekyrárna, zřízené přímo v pankrácké věznici, které využívali i komunisté v 50. letech, se zrodilo za druhé světové války. Pod gilotinou tu končili vězni odsouzení k smrti, ženy, muži, dokonce i děti. Co se jim honilo hlavou v posledních hodinách jejich života? „Dříve tu přímo za těmi dveřmi, kde teď dělníci chvatně dokončovali popravčí místnost, prý bývala vězeňská porodnice. Začínaly tady v bolestech nové lidské životy, teď tu budou končit. Podivný smysl pro humor.“ Jak už jsme od Petry Klabouchové zvyklí, román je čtenářsky vcelku náročný, naproti tomu historicky až nepříjemně přesný. Na válečné zločiny se zkrátka nesmí zapo...

V pořadí druhá próza Sáry Zeithammerové je románem historickým, ale témata, která zpracovává, jsou více aktuální, než by se na první pohled mohlo zdát. Na historických prózách se mi líbí, když je na nich dobře vidět, jak se ona historie neustále opakuje, nebo když si čtenář uvědomí, že se v lidské společnosti vlastně tolik nezměnilo. To se povedlo i Sáře Zeithammerové v knize Svatá. Román se opírá o skutečný příběh z konce 19. století, kdy mladá dívka jménem Krista přiběhla domů z lesa poté, co se jí údajně zjevila Matka Boží. Ovšem hlavní téma Svaté je přece jen trochu jinde. Skutečnou hlavní postavou je totiž Kristina matka Aloisie, která nám coby vypravěčka postupně odkrývá celý svůj životní příběh. „Milost se dává těm, kteří by se mohli napravit, a já dobře vím, že ženy šance na nápravu nedostávají.“ Aloisie žije těžký život ženy ve společnosti, které vládnou muži. Sice zdědí po svém otci hospodu, skutečným majitelem s rozhodujícím právem se ale stává jej...

Již od roku 2013, kdy jí vyšel debut Slepá mapa, vydává Alena Mornštajnová každý druhý rok román. A tak se letos čtenáři dočkali již sedmého v pořadí s názvem Čas vos. A přestože za její nejlepší romány jsou stále považovány Tiché roky a především Hana, ani Čas vos by v dnešní silné konkurenci tuzemských autorů neměl zapadnout. Tvorba Aleny Mornštajnové se s přibývajícími lety a romány stává stále více diskutovanou, a to v mnoha ohledech. Čtenáři ani kritici se neubrání srovnání jejích jednotlivých románů ani úvahám nad tím, zda její knihy mají současnému čtenáři a celkově dnešní společnosti co nabídnout. A já říkám, že rozhodně ano. Poslední dva romány Les v domě a Čas vos nesou v kontextu dnešní doby silná poselství. Byť není Čas vos až tak obsáhlý, jak by si možná čtenáři Aleny Mornštajnové přáli, i tak v sobě skrývá silný příběh. A stejně jako v případě Lesu v domě se jedná o román ze současnosti sledující osudy obyčejných lidí, ...

„Jsou příběhy, co se umějí v pravý čas vynořit nad hladinou, a jsou lidé, kteří je zas umějí v pravý čas poslat ke dnu.“ – To jsou slova z nejnovějšího románu Petry Klabouchové Ignis fatuus. A já k tomu dodávám: Jsou příběhy, co se časem potopí na dno, jako kdyby nikdy neexistovaly, a jsou lidé, kteří je umějí dostat zpátky na světlo, ať jsou sebevíc hluboko. – Přesně jako spisovatelka Petra Klabouchová. Ve svém nejnovějším románu se autorka vrací na Šumavu. Do kraje, který velice dobře zná a kde se krásná nedotčená příroda snoubí s těžkými životními osudy zdejších obyvatel. Inspirací jí bylo hned několik místních legend a povídaček a také několik událostí, ať už více či méně historicky doložených. To vše promítla do hororového příběhu Ignis fatuus, což v překladu znamená neposedný oheň. V oněch legendách se ovšem (stejně jako v románu) objevuje výraz bludička nebo beztělec, tedy zbloudilé duše mrtvých. Naskakuje vám už teď husí kůže? Pak možná nebude Ign...

Nejsilnější a nejtěžší. Takový je, doslova i obrazně, závěrečný díl trilogie Šikmý kostel Karin Lednické. Ta se prostřednictvím této ságy rozhodla znovu oživit město, které bylo v důsledku poddolování zcela zničeno a zapomenuto, odhalit skutečná historická fakta a vzbudit tak zájem veřejnosti o tento opomíjený kraj. Že se jí to povedlo, asi netřeba zdůrazňovat. Karin Lednická vyvolala nebývalý zájem o Karvinsko už po prvním díle trilogie, kdy se onen titulní „šikmý kostel“, tedy jediná dochovaná budova z původní Karviné, stal novou turistickou atrakcí. Autorka se svou románovou prvotinou sklidila obrovský úspěch, protože zaujala nejen neotřelým tématem, ale i vypravěčským talentem, který stvrdila i v díle druhém. Na závěrečný díl trilogie si čtenáři museli počkat o něco déle, odměnou jim je naprosto pečlivě sestavený román s poutavými příběhy obyčejných lidí, které opět semlela doba věru nelehká. „Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat si naději zname...

Omezování základních lidských práv, cenzura, nedostatek elektrické energie, pracovní tábory.  Všichni obyvatelé si nejsou ani zdaleka rovni, ale všichni musí být oddaní vlasti, straně a jejímu vůdci. Život v Severní Koreji je těžký. Ale že by všichni Severokorejci toužili po svobodě? Hrdinka románu Severka vás nejspíš rychle vyvede z omylu. První román Niny Špitálníkové se opírá o rozhovory s mladou severokorejskou dívkou z prominentní rodiny, která se v domnění, že cestuje do Číny za studiem, dostává díky svému otci do Jižní Korey. Pro ni samotnou je tento nedobrovolný útěk něco jako noční můra, ze které se nemůže probudit. Najednou se ocitá sama v zemi nepřítele, který se jí navíc snaží namluvit, že ji zachránil před jistou smrtí. Jak to ale vidí sama „zachráněná“? „Bylo jasné, kde je dobro a kde zlo, ani by mě nenapadlo, že je ještě něco mezi tím.“ Jihokorejská tajná policie vede s mladou Ri Jo-čong výslechy, při kterých je konfrontována se skutečn...

  „Cože? Tys nečetla Harryho Pottera?! Tys nečetla Harryho Pottera??!!“ Ptala se mě kdysi jedna kamarádka knihomolka výhružně a opakovaně, když má odpověď stále zněla, i po dalších několika vteřinách, ne. Asi mě chtěla donutit to změnit. A vlastně se jí to nakonec povedlo. Tenkrát jsem ale ještě byla na sebe tak trochu pyšná, že stále odolávám té euforii kolem mladého žáka školy čar a kouzel. Pak jsem si ale řekla, že pokud chci Harrym Potterem pohrdat i nadále, bude lepší, když si ho přece jen přečtu. A i když mě ta prvotní mánie, kdy čtenáři nocovali před knihkupectvím, aby si mohli zakoupit právě vycházející nový díl, dávno minula, co bych to byla za knihomolku, kdybych tuto nejslavnější, nejčtenější a nejprodávanější knižní sérii na světě nepřečetla! A třeba nakonec přijdu na to, co na něm všichni mají, i když už dávno nejsem v Harryho věku. Anebo budu moci i nadále chodit pyšně po světě s názorem, že Harry Potter je zkrátka pohádka pro děti a že mě už absolutn...