RECENZE: Co všechno ukrývají zdi jednoho domu

V září vyšel první román Markéty Hejkalové v nakladatelství Host s názvem Dům pod náměstím. Ale nenechte se zmýlit. Není to její první román, jen ty předešlé vyšly v rodinném nakladatelství Hejkal. A jelikož měla autorka pocit, že jsou kvůli tomu její knihy brány tak trochu na lehkou váhu, rozhodla se oslovit „konkurenci“ a svůj poslední, v pořadí již devátý román nabídla k vydání brněnskému Hostu. To, že Host knihu vydal, potvrzuje autorčiny kvality, o kterých se nyní můžete přesvědčit i vy, pokud jste tak dosud neučinili a předchozí autorčiny romány vás minuly.

Dům pod náměstím je jakousi románovou kronikou, která ovšem nemapuje osudy jedné rodiny nebo obyvatel jednoho města, ale popisuje životy lidí, které spojuje jeden jediný dům, stojící kousek pod náměstím v menším městě na Vysočině, v knize přezdívaném Brambora City. A co víc, tento dům je dokonce vypravěčem téměř celého románu, což je poněkud neobvyklé, ale čtenáře o to více poutá ke stránkám knihy. A dům vypráví s takovou laskavostí, že vám může zezačátku připadat, jako byste četli pohádku pro děti. Ale vězte, že je to klamný dojem, i když se tu později dočtete i o vlkovi a Červené karkulce.

„My domy máme okna a těmi pozorujeme, co se kolem nás děje, někdy se mračíme a jindy usmíváme. A máme dveře a vy jimi vcházíte dovnitř, do vlastních i cizích životů.“

Samotný dům sice zažívá různé stavební úpravy, přestavby, ale stojí stovky let stále na stejném místě. Oproti tomu lidé, kteří se v něm usídlí, se po čase stěhují nebo umírají a jejich životy neblaze ovlivňují vnější historické události. Autorka tak prostřednictvím domovních oken a dveří nahlíží do osudů majitelů a obyvatel domu již od jeho první písemné zmínky, tedy od roku 1695. Nejvíce prostoru je potom věnováno dvacátému století, kdy do životů postav zasáhne především druhá světová válka, komunismus a také svobodná éra postkomunistická. Nakonec se vyprávění dostává až do současnosti, kde je zachycena i nedávná pandemie covid-19. A zatímco pro některé je dům pouze domem, pro jiné se stává skutečným domovem.

Asi největší otisk ve zdech domu zanechá rodina Vlkovských, která dům koupí v roce 1925 a podle které se začne obchodě v přízemí říkat „krám U Vlků“, v jehož výloze se objevuje i postavička vlka s Červenou karkulkou. Dům se tak nejen pro jeho majitele, ale také pro ostatní obyvatele města stává jakýmsi středobodem, kde se scházejí, nakupují, konverzují, prostě žijí… A i když je dům později znárodněn, jeho přízvisko už se nezmění.

„Lidé nemůžou utéct svým kořenům, nikdo se nikde neocitá náhodou a všechno, co se děje, má význam.“

Čím více se příběh posouvá do současnosti, tím častěji se také stává, že se postavy od domu pod náměstím více odpoutávají a vzdalují. V tu chvíli přebírá pomyslnou štafetu vyprávění dívka jménem Anežka, která píše o Vlkovských a jejich třech generacích diplomovou práci. Na počátku pandemie ještě stihne vycestovat do Vídně, kde dokonce objeví postavičku vlka s Karkulkou, až nápadně podobnou té, která kdysi obývala výlohu krámu U Vlků. Ostatně i samotná Anežka má s domem pod náměstím mnoho společného, dokonce víc, než může sama tušit…

„Možná má babička pravdu, že život je jako kolotoč a nedá se z něj vystoupit. Nebo jako dům. Kdysi dávno se v něm octl dědeček pana Vlkovského a moje prababička a Hansova babička a já a Hans a ještě spousta dalších lidí před nimi i po nás a dům pořád stojí na místě a my nemůžeme jen tak otevřít dveře a odejít.“

Postavy v románu Markéty Hejkalové se téměř vždy musejí vyrovnávat s nelehkým osudem a také s rodinnou minulostí, jež jim je mnohdy záměrně zatajována či jinak skrývána a jejíž odhalení a vypořádání se s ní bývá často klíčové pro jejich další existenci či směřování. To je téma, které mě v knize oslovilo nejvíce. Někdo dokáže za svou minulostí udělat tlustou čáru a jít dál, jiní ne, a někteří se dokonce snaží napravit hříchy svých předků.

Markéta Hejkalová se coby zkušená románová autorka svého příběhu zhostila skvěle. Nutno podotknout, že se nechala inspirovat historií skutečného domu, ve kterém dodnes funguje obchod s potravinami i kavárna v prvním patře. Až tedy někdy budete procházet Dolní ulicí v Havlíčkově Brodě a narazíte na dům č. p. 153, zkuste se na chvíli zastavit, zvednout hlavu a zamyslet se nad tím, co všechno tento dům za ta dlouhá léta prožil. A nebo rovnou vejděte dovnitř! Obchod i kavárna vám to bezpochyby umožňují.

Originální náhled do osudů několika postav skrz jeden dům jistě zaujme nejednoho čtenáře, zejména pak takového, kterému nevadí střídání většího množství hlavních postav, což je pro knihu zachycující tak dlouhé časové období nezbytností. Zde se mi vybaví například první romány Aleny Mornštajnové Slepá mapa nebo Hotýlek. Pokud se vám také líbily, věřím, že vás zaujme i Dům pod náměstím.

80 %