RECENZE: Román, kterému současná krize na Ukrajině vdechla druhý život

Kočičí životy Edy Kriseové se letos dočkaly druhého vydání po dlouhých pětadvaceti letech. Kniha pojednávající o volyňských Češích překvapí současného čtenáře jak svou aktuálností, tak jazykem i stylem vyprávění. Jako kdyby někdo vykopal dávno ztracený poklad.

Román vyšel poprvé v roce 1997 a upřímně nemám tušení, jak byl tenkrát vnímán nebo hodnocen, každopádně devadesátá léta minulého století byla velice plodná na knižní produkci, a tak je možné, že se mu zvláštní pozornosti nedostalo, přestože jméno autorky je naopak poměrně známé. Letošní druhé vydání Kočičích životů by vám ovšem nemělo uniknout. Téma románu je pro současného čtenáře více než přitažlivé a až mrazivě aktuální.

Kniha mapuje životy členů rodiny, která se usadila na území dnešní Ukrajiny ještě koncem 19. století, kdy se začali na Volyň stěhovat Češi na pozvání cara Alexandra II. za vidinou lepšího života. V Čechách byl tehdy po bitvě u Hradce Králové nedostatek půdy, země byla zpustošená a rozvrácená, zatímco verbíři lákali Čechy na Volyň na plodnou ukrajinskou ornici, lesy, které se hemží jeleny a kanci, a měli slíbeno i osvobození od daní, českou samosprávu a plno dalších výhod. Toho tenkrát využil Jan Sládek, druhorozený syn, který neměl nárok na dědictví, a na studia zase nebylo dostatek peněz. A tak se rozhodl, že ho štěstí čeká jedině na Volyni, mezi Slovany, kde se bude cítit jako doma a navíc svým vlastním pánem. Ovšem dějiny celého dvacátého století byly kruté, ve volyňské oblasti obzvlášť.

 „Všechno má na Volyni svůj přirozený řád, běh věcí ještě určuje příroda. Lidé vědí, že přežijí, pokud nebudou porušovat její danost víc, ne je nezbytně nutné.“

Hlavními hrdinkami, jejichž osudy v knize sledujeme, jsou Anna a její dcera Líza. Anna se narodí roku 1900 jako vnučka Jana Sládka a její život na Ukrajině určitě není ani zdaleka tak pohádkový, jak si ho tenkrát její dědeček vysnil. V dětství naopak slýchává příběhy o daleké české zemi, kde má své kořeny, a tak naopak sní o životě tam, což se jí i nakonec splní, když v roce 1944 prchá společně s dcerami před Němci do země svých předků. O tom, jak byla jejich cesta dramatická, se až o mnoho let později rozpovídá dcera Líza u smrtelné postele svého otce, za kterým se vrací na Volyň. Anna totiž opouští rodnou zemi s oběma dcerami, ale bez manžela, který musí zůstat v úkrytu.

A je to právě onen způsob vyprávění, který činí knihu tak čtenářsky přívětivou. Když se podíváte na historii volyňské oblasti dvacátého století nebo třeba zhlédnete polský film Volyň, pochopíte, jak kruté a krvavé dějiny se tu odehrály. Soužití menšin (Čechů, Rusínů, Ukrajinců, Němců, Židů a dalších) představovalo během první i druhé světové války ohnisko několika krvavých střetů. A možná že i z toho důvodu byste mohli mít obavu se do knihy začíst. Ale Kočičí životy jsou překvapivě jiné. Tempo vyprávění je pomalejší a tam, kde byste čekali drama například v podobě prchajících žen napříč Evropou, kterým jde o život, nabídne autorka poněkud odlehčenější verzi z pohledu dcery Lízy, která svému otci popisuje události v pro něj snesitelnější podobě a s vědomím, že vše už vlastně dobře dopadlo.

„Ukrajinci věří, že začátkem jara se v Ikvě probouzí vodník. Má hlad a vztek, plaší ryby a láme ledy. Aby vodníka usmířili, obětovali mu ještě nedávno koně namazaného medem, s hřívou ozdobenou pestrobarevnými pentlemi, rybáři mu lijí do vody máslo, aby jim přál.“

Kniha je také plná báchorek, pověr a pověstí, mýtů a legend, které kolují mezi věřícím lidem na Volyni. Věří tu v Boha, ale i ve zlé přírodní síly, které ovlivňují dění ve světě. A Anna má navíc jasnovidecké schopnosti, které jí život příliš neusnadňují. Z těchto důvodů by se dalo říct, že román obsahuje prvky magického realismu, zároveň je ale bohatý na historická fakta, která ovšem nenudí, naopak vždy dobře vysvětlují a dokreslují celý příběh.¨

Nejvíce prostoru je v knize věnováno dceři Líze, která se po útěku z Volyně usadí v Karlových Varech, zatímco její sestra Lída se odstěhuje do Ameriky, aby napravila chybu svého dědečka, který tenkrát zvolil Volyň také proto, že se bál oceánu a indiánů. Líza si vybrala svobodný život v nesvobodné zemi – žije sama, s kočkami, neprovdána, živí se jako lékařka, která pomáhá umírajícím lidem opustit tento svět. Její klidné stáří naruší nečekaný návrat tehdejšího přítele Andreje, o kterém si myslela, že již dávno není mezi živými, a který ji chce přesvědčit, aby s ním odjela do Ameriky. Líza je tak nucena znovu nahlédnout do minulosti, ale přemýšlet i o budoucnosti a o tom, kde a proč chce strávit zbytek svého (kočičího) života.

„Nikdy se už minulosti nezbaví, stále k ní bude z východu vanout vytrvalý suchý vítr, který chřestí kostmi a přináší popel.“

Kočičí životy jsou citlivým vyprávěním o lásce a válce, o vůli žít i vůli zemřít. O tom, že každý člověk chce někam patřit. Každého z nás utváří místo, odkud pocházíme, i místo, ve kterém žijeme, a je jen na nás, kde a s kým se rozhodneme strávit zbytek života. Annin dědeček se rozhodl hledat své štěstí na Ukrajině a opustil českou zemi. Anna se rozhodla vrátit do Čech, o kterých slýchala tak krásné příběhy, že si život tam představovala jako v pohádce. A čtenář samozřejmě ví, že život v Československu nemohl být tak růžový, nicméně v porovnání se životem ve volyňském Křemenci to přeci jen mohla někdy být i něco jako procházka růžovým sadem.

Pokud jste o románu Kočičí životy neslyšeli nebo jste si mysleli, že to nejspíš nebude kniha pro vás, zkuste jí i přesto dát šanci. Věřím, že by vás mohla nadchnout jak svou hloubkou a ladností vyprávění, tak zajímavými osudy statečných žen, které se nebály jít si za svým snem – žít tam, kde mají své kořeny a kde se budou cítit doma bez ohledu na to, že místo, které opustily, v jejich srdcích už navždy zanechá bolestnou vzpomínku.

90 %