Současní autoři, žánry a romány mému vkusu i srdci nejbližší

Asi by se dle mých recenzí zde na blogu mohlo zdát, že čtu pouze současnou českou literaturu, ale opak je pravdou. Snažím se během roku přečíst alespoň tolik českých románů jako těch světových a jsem ráda, že se mi to vcelku daří. A co tedy čtu, když ne zrovna Soukupovou, Mornštajnovou, Dvořákovou nebo Hanišovou?

Jak jste si již mohli přečíst v mém úplně prvním článku zde na blogu, má láska ke knihám se rozhořela až během studia na gymnáziu, což dodnes ovlivňuje to, jaké knihy si ke čtení vybírám. Začalo to magickým realismem Gabriela Garcíi Márqueze, který je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, nicméně k tomu, co v současné době čtu, už bohužel nepatří, a to z jednoho prostého důvodu: všechny jeho prózy (u nás vydané v nádherných obálkách v nakladatelství Odeon) jsem již dávno přečetla, jeho dva nejznámější romány Sto roků samoty a Láska za časů cholery dokonce dvakrát. Od té doby mě láká vše, co má nálepku magický realismus, ale žádného dalšího „Márqueze“ jsem bohužel dosud neobjevila, a tak jsem se rozhodla probádat i zcela odlišné literární vody.

Young adult jen výjimečně

Možná by se mohlo zdát, že když se mi líbí magický realismus, bude mě bavit i fantasy, ovšem young adult knihy, ke kterým většina těchto románů patří, mě bohužel neoslovují. To platí i pro všechny young adult romance a vůbec romány, kde jsou hlavními hrdiny mladí, ať už zamilovaní nebo zachraňující svět a podobně. Prostě je na mě v těchto knihách většinou spoustu klišé, ale najdou se i výjimky, například Smrtka, Hunger games nebo young adult detektivní příběhy. V tomto žánru mohu doporučit sérii Křiváci od Maureen Johnson, kde mladá studentka Stevie vyniká talentem na řešení různých záhad a chce přijít na kloub i zmizení manželky a dcery ředitele školy, kterou navštěvuje. Série čítá již čtyři romány a měl by vyjít i další. A s oblibou této série se pojí i obliba detektivek jako takových, ovšem spíš těch klasických. Těm severským, thrillerovým, se zatím úspěšně vyhýbám.

Geniální Geniální přítelkyně

Asi mým největším objevem od dob Márqueze, byť tentokrát nemá s magickým realismem nic společného, je tetralogie Geniální přítelkyně od italské autorky Eleny Ferrante. První díl mě vcelku zaujal, tak jsem se pustila i do dalších, a ty už mě naprosto pohltily! V těch knihách je toho tolik, co se mi na nich líbí: zvláštní kamarádství mezi dvěma mladými slečnami vyrůstajícími v chudé čtvrti italské Neapole během 50. let minulého století, ze kterých se postupně stávají dospělé ženy, manželky a matky; jejich neustálé hašteření a soupeření, soukromá dramata v bouřlivé době politického radikalismu a v prostředí mafie, neustálý boj o lásku a místo na světě, který asi nikdy nebude podle jejich představ... A i v českém překladu z textu čiší ten italský rychlý proud slov, a to jak ve vnitřních monolozích, tak především v dialozích. Je to prostě jízda, kterou si rozhodně budu chtít dát minimálně ještě jednou. Jen najít ten správný čas.

Dobře zpracovaná historie

Nejširší oblast mého současného čtenářského portfolia představují romány společenské a historické, a to především ty z dvacátého století (což vlastně potvrzuje i mé nadšení z knihy Geniální přítelkyně), ovšem nejvíce mě zajímají asi ty s hrdiny procházejícími si druhou světovou válkou, ale třeba i komunistickými represemi v druhé polovině 20. století. Tady je samozřejmě stále z čeho vybírat, neboť takových knih v současné době vychází hodně, což je jenom dobře, protože já mám co číst a současná generace má prostřednictvím románových příběhů zdokumentovanou alespoň nějakou část historie, na kterou se již pomalu zapomíná a mnohdy se prezentuje příliš zkresleně, či dokonce zidealizovaně. A tady asi dávám přednost české literatuře.

Tak například Jan Novák a jeho dokumentární román o bratrech Mašínech Zatím dobrý je skvělý, stejně tak knihy Dalibora Váchy M + B + M či Smrt na kůru mají podobný thrillerový nádech a události dvacátého století popisují velice věrohodně a zároveň neskutečně čtivě. A mezi mé oblíbené historické romány patří i rodinné ságy mapující osudy jedné rodiny či obyvatel jedné vesnice po dobu téměř celého dvacátého století, například Šikmý kostel Karin Lednické, obohacený o těžký život horníků a spletité česko-polské vztahy. A stejně tak mě zaujal i román Rozpůlený dům Alice Horáčkové, která zase zdokumentovala život v sudetské oblasti, konkrétně v Benecku, kde dlouhá léta žili bok po boku Češi a Němci. Tady bych mohla pokračovat ještě několika dalšími skvělými romány, ale protože současné české literatuře se věnuji v rámci jednotlivých recenzí, není třeba se tu více rozepisovat.

Ze světové literatury bych mohla jmenovat například autora jménem Jean-Michel Guenassia, který ve svých románech popisuje životy francouzských imigrantů uprchlých z komunistických zemí. Jeho Klub nenapravitelných optimistů a Zaslíbené země jsou objemné, ale naprosto krásné romány o lidech hledajících své místo ve světě. A z knih reflektujících pobyt v koncentračním táboře, kterým se také ráda věnuji, mě asi nejvíce zasáhl román Osvětimská knihovnice od italského autora Antonia G. Iturba, který zpracoval příběh pamětnice Dity Krausové, a potom také román Na smrt od slovenského autora Jozefa Kariky. A tady asi platí pravidlo: čím tlustší kniha, tím lepší a dojemnější příběh, protože všechny výše zmíněné historické tituly jsou pěkné bichle.

Šedá zóna: Murakami, Palahniuk, Ishiguro

Zjistila jsem, že čtu také autory, které řadím do tzv. šedé zóny, což znamená, že jejich romány mě vždy lákají, ale zároveň to asi nikdy nebudou knihy mého srdce, což se většinou projeví i na konečném hodnocení, přestože mezi jinými čtenáři se naopak těší velké oblibě. Patří sem například Chuck Palahniuk, Kazuo Ishiguro nebo Haruki Murakami, od kterého jsem přečetla spoustu povídek a románů, i když ne zdaleka všechny, aby se nakonec mým skutečně oblíbeným a jediným jeho pro mě pětihvězdičkovým románem stala Komturova smrt. Protože ať už se v souvislosti s Murakamim mluvilo o magickém realismu několikrát, já ho objevila a skutečně ocenila až v této jeho knize.

To je tak v kostce něco málo z toho, co nejraději čtu, abyste si udělali obrázek a třeba načerpali i nějaký ten tip na čtení, ale pozor: jsem také milovnicí klasiky! Ta si ovšem zaslouží samostatný článek, takže na tipy z klasické české i světové literatury se můžete těšit zase někdy příště.