RECENZE: Příběh varhaníka, jemuž život proklouzl mezi prsty

Pro ty, co se nemohou dočkat třetího dílu Šikmého kostela, mám dobrou zprávu: román Danuty Chlupové Varhaník z mrtvé vesnice vás zavede do okolí Karviné 50. a 60. let minulého století a můžete si tak vychutnat osudy a příběhy postav dost možná podobných těm z díla Karin Lednické. Česko-polské vztahy, vesnice, které pomalu mizí z povrchu zemského, rozdělené rodiny, znesváření sousedé. To vše a mnohem více se vešlo do tohoto útlého románu, taktéž s kostelem na obálce.

Titulní postavou románu je varhaník Teodor, který žije s manželkou a malým synem ve vesnici Dvory. Tu sice ve skutečnosti na Karvinsku nenajdete, nicméně symbolicky reprezentuje malé zapomenuté vesničky, které tehdy v této oblasti skutečně existovaly. Teodor pracuje jako učitel na zdejší polské škole a zároveň hraje na varhany v místním kostele, což ho ovšem o učitelské místo záhy připraví, jelikož ten, kdo navštěvuje kostel, přece nemůže vzdělávat socialistickou mládež. Děj knihy totiž začíná rokem 1953, v době nejhlubšího komunismu a vykonstruovaných politických procesů. 

A obětí jednoho takového procesu se stane i sám Teodor. Když nešťastnou náhodou zaviní smrt opilého souseda, místní představitelé strany toho okamžitě využijí. Z Teodora udělají úhlavního nepřítele bojujícího proti komunistickému zřízení a z opilce příkladného komunistu, jež se stal obětí úkladné vraždy. Teodora tak odsoudí k dlouholetému vězení, jelikož nikdo z místních obyvatel nemá tolik odvahy, aby se postavil na jeho stranu a svědčil v jeho prospěch.

„Nikdo z nich se na Teodora ani nepodíval. Všichni mlčeli, nervózně se šklebili nebo upírali zrak na desky lavic. Nepochybně se báli Kubery, měli strach, že na ně začne ukazovat prstem a hodí je do jednoho pytle spolu se vzpurným varhaníkem.“

Teodor se tak dostává do věznice ve Valdicích, kde nakonec stráví deset let. Soudní proces sice považuje za nespravedlivý, zároveň se ale cítí vinen a chce si odpykat svůj trest. Drsné podmínky ve vězení mu pomáhá překonat jeho víra i komunita vězňů z řad církve, kteří se sem dostali většinou pomocí různých záminek a vykonstruovaných procesů. Víra v Boha byla v padesátých letech přítěží a trnem v oku všem komunistickým představitelům, zároveň však pomáhala překonat mučení a další utrpení, které tito vězňové denně zažívali.

„Euforie a sklíčenost – neustálé skoky nálad Teodora vysilovaly. Dokonce teď, během klidné květnové procházky, cítil, jak se v něm sváří emoce. Měl ten den na šachtě odpolední směnu, také dopoledne se mohl projít po okolí. Užíval si jarních vůní a barev, vychutnával si pohled do dálky, který mu ve vězení chyběl.“

Když se Teodor vrátí z vězení, po euforii z propuštění přichází rychlé vystřízlivění. Zdá se, že jeho vlastní rodina je mu najednou cizí a ztracené roky už jim nikdo nevrátí. Syn Adam nemůže studovat hudbu a stejně jako jeho otec musí pracovat v místním dole. To jejich vztah stále více narušuje a Teodor čím dál častěji utíká od rodiny do okolních lesů. Tam jednoho dne potká zvláštního chlapce, a když objeví jeho hudební nadání, rozhodne se ho učit hrát na klavír. Možná v něm vidí svého syna, možná se cítí lépe v cizí rodině, která není poznamenaná jeho dlouholetou nepřítomností. Tak jako tak svůj volný čas tráví čím dál častěji s malým Mirkem a jeho rodinou, jenže osud jim všem chystá ještě další těžkou zkoušku: jejich rodná vesnice má už brzy zmizet z povrchu zemského…

Román Varhaník z mrtvé vesnice v sobě skrývá hned několik závažných témat, které ovšem spojuje jedno jediné: vykořenění. Teodor je odtržen od své rodiny, ale poté, co se vrátí domů z vězení, se cítí odcizen ještě mnohem více. Stejně tak se jistě cítili i ti, kteří marně doufali v lepší budoucnost. Šedesátá léta vzbuzovala naději, že bude lépe, že komunistický režim má své trhliny a že se blíží jeho konec. To se, jak dnes víme, bohužel nestalo a lidé museli žít v tomto režimu ještě dalších dvacet let. Obyvatelé na Karvinsku se navíc museli vypořádat s bouráním rodných domů a i celých vesnic, které prostě musely jít z cesty těžbě nerostného bohatství. Lidé žijící celý život na venkově se měli odebrat na panelákové sídliště, což pro mnohé z nich bylo absolutně nepředstavitelné. V románu tak sledujeme hned několik takových osudů.

„Socialismus s lidskou tváří měl jepičí život. V srpnu do země přijeli Sověti spolu s vojsky dalších států Varšavské smlouvy. Do Dvorů tanky nedorazily, ale v Karviné se sunuly ulicemi. Lidia s obavami hleděla na zlověstně čnějící tanková děla. Naděje, že se něco v republice může změnit k lepšímu, se rychle rozplývala.“

Ovšem největší vykořenění a odtržení od reality a společnosti v knize zažívá malý chlapec Mirek, se kterým se Teodor seznámí po návratu z vězení. Je extrémně hudebně nadaný, má neuvěřitelnou paměť, ale jeho nepřiměřená reakce na jakoukoli změnu či stres je pro společnost naprosto nepřijatelná. Dnes by se jeho stav dal nejspíš snadno diagnostikovat jako jistá forma autismu, nicméně v době hluboké totality se o ničem takovém nevědělo, a tak byl chlapec jednoduše zaškatulkován jako blázen a matce bylo doporučeno umístit ho do ústavu. Malý chlapec je nakonec stejně jako další obyvatelé Dvorů nucen opustit rodný dům a přestěhovat se do jednoho z bytů na panelákovém sídlišti, které ho ovšem k smrti děsí…

K setkání Teodora s Mirkem dojde až ve druhé polovině knihy, přesto je to asi nejsilnější dějová linie celého příběhu. Danuta Chlupová tu otevřela téma, na které jsem v žádném románu dosud nenarazila: život autistického chlapce v totalitním Československu. (Ostatně neměla jsem ani tušení o tom, že v 60. letech minulého století byl u nás pojem autismus naprosto neznámý.) Ta bezmocnost jeho samého, potažmo bezradnost jeho nejbližších zajistit mu kvalitní a bezpečný život, vás jednoznačně zasáhne.

Ano, je to smutné čtení, ale myslím, že se autorce podařilo věrohodně zachytit atmosféru 50. a 60. let v kraji, ve kterém se nežilo vůbec lehce, a dost možná, že je tím nelehkým osudem poznamenán dodnes. A proto jsem ráda, že to není jen Karin Lednická, kdo se rozhodl psát romány z česko-polského pohraničí a že i Danuta Chlupová dokáže svým dílem zaujmout čtenáře nejen z tohoto kraje naší země, byť věřím, že si ho místní patrioti užijí nejvíce.

80 %