RECENZE: U severní zdi v Ďáblicích je pohřbeno nejedno černé svědomí

Odkud pramení zlo? Tuto otázku si spisovatelka Petra Klabouchová kladla již ve své předchozí knize Prameny Vltavy, v detektivním příběhu z prostředí Šumavy, na jehož pozadí prosakovaly historické události nejen z období druhé světové války. V novém románu U severní zdi si tuto otázku klade znovu, tentokrát prostřednictvím příběhu inspirovaném skutečnými osudy politických vězeňkyň a jejich dětí z 50. let minulého století.

Petra Klabouchová si pro svůj poslední román vybrala těžké téma, a to hned z několika důvodů. 50. léta jsou jedno z nejtemnějších období naší novodobé historie, tudíž je těžké o nich psát a možná ještě těžší o nich číst. Navíc dokumenty, ze kterých by bylo možné čerpat, jsou mnohdy nedostačující, nedochované a sdílných pamětníků je dnes jako šafránu. Autorka mě ale přesvědčila o tom, že má smysl se stále ptát, hledat a sdělovat i dnešní mladé generaci, co se tenkrát dělo v naší zemi, a i když je to čtení náročné a bolestné, je důležité mít o těchto věcech povědomí.

„Odkud pramení zlo? Málokdy se prostě jen tak objeví. Přenáší se z duše na duši, množí se jako infekce v ráně. Nejdřív je člověk obětí, pak najednou trýznitelem. Něco se někde přepne a on začne oplácet stejnou mincí. Stane se tím, koho nenáviděl.“

Hlavní dějovou linku románu tvoří tragické osudy mladých žen, které byly většinou pod záminkou pouhého výslechu odvezeny do pankrácké věznice, kde byly obviněny z protistátní činnosti, uvězněny a následně mučeny a trýzněny všemi možnými způsoby. Těhotné rodily v nelidských podmínkách přímo v celách bez pomoci, jejich čerstvě narozené děti umíraly několik hodin či dní po porodu. Kniha je tak opravdu náročnou četbou, zejména pro matky. A byť se nejedná o literaturu faktu, ale o román, příběhy jsou (bohužel) inspirovány skutečnými událostmi 50. let 20. století odehrávajícími se v tehdejším Československu.

Autorka tak prostřednictvím poutavého románu popisuje události, které jsou dnes již téměř zapomenuty. Jedna připomínka na tyto hrůzné činy však dodnes dřímá v podzemí na Ďáblickém hřbitově, kde jsou děti narozené v pankrácké věznici a jejich matky pohřbeny ve velkých šachtách, které se dnes již nikdo neodváží otevřít. A protože ve skutečnosti se těmto obětem nedostalo spravedlnosti a jejich vrazi tak nemohli být nikdy potrestáni, Petra Klabouchová vytvořila ve svém románu postavu tajemného Muže s dírou v srdci, který vzal na sebe úkol pomstít se těm, kteří tenkrát páchali to největší zlo a dnes si žijí vcelku spokojeným životem. Zdá se totiž, že jejich svědomí je nijak netíží. Je ale jeho msta oprávněná, nebo se z něj stává jen další bezcitný vrah v řadě?

„Pomníčky tu jsou, ale jejich skutečných příběhů se nikdo nedohledá, vždy zůstanou pochybnosti. Jen vlastní svědomí neošálíš. Vytřeštěné oči civí do tmy před sebou, jenže ti, z kterých má největší strach, ti jsou pohřbení za jejími zády. Několik z nich vytrhla životu ona sama, většina se ani nenarodila. A ti zbývající jednoduše zemřeli, protože ona nic neudělala. Mlčela. A teď tu sama kvičí jako podsvinče před porážkou.“

Čtenář tak sleduje kromě příběhů vězeňkyň z 50. let také kapitoly odehrávající se o šedesát let později, zejména pak v jednom domově důchodců, kam je umístěna Ludmila Krausová, stará žena čekající na smrt, kolem které se začnou dít čím dál tím podivnější věci. Jako kdyby ji snad posedl sám ďábel. Na konci knihy se obě linky spojí v jeden příběh, příběh zla páchaného člověkem na člověku, příběh zapomnění i nemilosrdné paměti, pomsty a (ne)odpuštění, a nakonec i hledání sebe sama, své vlastní historie či pravé totožnosti. Některé děti narozené v pankrácké věznici totiž měly to „štěstí“, že přežily, ovšem vlastním matkám byly odebrány a následně adoptovány členy STB, SNB či dokonce samotné vězeňské služby. Vychovávali je tak vrazi jejich vlastních rodičů, o čemž neměly ani nejmenší tušení. Bohužel i tato část příběhu má základ ve skutečných událostech. 

I přes těžké téma se kniha (i když slabší povahy ji zřejmě budou muset častěji odkládat) čte dobře, autorka si skvěle rozumí s českým jazykem a její popisy některých postav vám možná vykouzlí i lehký úsměv na tváři, byť vám bude na většině stránkách spíše zamrzat. Střídání kapitol a časových rovin je přehledné a řekla bych, že celkově je kniha oproti předchozímu románu Prameny Vltavy čtenářsky přívětivější. Tematicky jsou obě knihy silné, ovšem i tady si troufám tvrdit, že „Severní zeď“ Prameny také předčí. Za přečtení ale určitě stojí oba zmíněné autorčiny romány. Vždyť oba vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku (Prameny Vltavy na podzim roku 2021), což je samo o sobě pocta a zároveň příslib kvalitní literatury.

„Při každém pohybu se mu jeho dvojitá brada měnila v trojitou a nožičky brýlí se zařezávaly do tuku nad ušima. Citron, proletělo Zdeně myslí, když ta vepřová hlava s tupým výrazem listovala jakoby se zájmem jejím kádrovým posudkem. Jenom citron mu chyběl v té jeho prasečí hubě.“

Autorka na zadní straně obálky knihy píše, že román lze číst jako detektivku, i když bez detektiva a bez vyšetřování. Místo nich je tu „mstitel“, který společně se čtenáři postupně odhaluje osudy skryté pod náhrobky Ďáblického hřbitova. Nicméně pokud jste nadšenými čtenáři detektivek, vězte, že tato kniha je jiná. Detektivkou bych ji určitě nenazvala, a tím nemyslím nic špatného. Naopak. Jedná se o silný společenský román reflektující děsivé události naší historie a mám dojem, že u severní zdi Ďáblického hřbitova možná letos bude o něco více rušno, byť se jedná o pietní místo. Protože tak, jak se po přečtení románu Karin Lednické čtenáři vydali k šikmému kostelu nebo se po vydání posledního románu Kateřiny Tučkové pozvedla návštěvnost do té doby opomíjené Bílé Vody, tak si troufám tvrdit, že se i čtenáři románu U severní zdi odhodlají vydat se za brány Ďáblického hřbitova. A já jen doufám a věřím, že tak učiní se vší pokorou.

95 %