RECENZE: Krutá poválečná odplata rozdělila nejednu rodinu

Historie, o které se už nemělo mluvit. V prvním beletristickém díle Veroniky Jonášové Ada se dočtete o internačním táboře Nové Hodolany, kde byli vězněni, mučeni a vražděni německy mluvící obyvatelé po ukončení druhé světové války. Mladá novinářka pátrá po osudu své praprababičky a postupně tak odkrývá krutosti, které byly dle principu kolektivní viny páchány na německé menšině žijící na Olomoucku.

Mladá novinářka Anastázie pracuje pro soukromou televizi a žije celkem spokojený život. A zatímco pomalu přemýšlí o zásnubách, její přítel se náhle rozhodne ukončit jejich dlouholetý vztah. Najednou se jí vše začíná hroutit pod rukama, a tak se rozhodne opustit Prahu a odjet do Olomouce za svou babičkou, u které hodlá strávit pár poklidných dní. To se ale změní ve chvíli, kdy babičku navštíví historik z německé univerzity, zabývající se osudy českých Němců po druhé světové válce, a tvrdí, že v tomto domě by měli žít potomci odsunuté Němky Ady Müllerové. Pro Anastáziinu babičku je to ale tak vzdálená minulost, že jediné, na co si pamatuje, je to, že její milovaná babička Ada jednoho dne odjela pryč a už se nikdy nevrátila…   

Pro Anastázii je to velký šok, jelikož doposud neměla o německém původu své rodiny ani ponětí. Jak to, že jí o tom babička nikdy nevyprávěla, když spolu mají tak dobrý vztah? S o to větším zaujetím se pouští do mapování rodinné historie. Snaží se oprášit babiččiny staré vzpomínky a díky dochovaným dokumentům společně s historikem Markem přijít na to, co se stalo s praprababičkou, prapradědečkem a dalšími německými příbuznými po druhé světové válce. 

Mezitím, co Anastázie pátrá v dokumentech, před čtenářem se minulost odehrává prostřednictvím kapitol zobrazujících události roku 1945. A tak se čtenář seznamuje s Adou a Franzem, jejich synem Willim, dcerou Adlehaid a vnučkou Aduškou (babičkou Anastázie). Vzhledem k tomu, že Aduščin otec byl Čech, rodina byla automaticky považována za českou. Oproti tomu její prarodiče byli Němci, což z nich po druhé světové válce na českém území udělalo vetřelce a zločince, byť se za války nijak politicky neangažovali ani nesympatizovali s německým režimem.

Všichni Němci museli nosit na rukávech pásky s písmenem N, nesměli mluvit německy, směli nakupovat jen v určitých hodinách, nesměli používat hromadnou dopravu. Dále byli vězněni v táborech, konkrétně v Olomouci se jednalo o tábor Nové Hodolany, jímž si bohužel prošla i část rodiny Müllerových. V knize jsou popsány kruté podmínky, které tam panovaly a o nichž neměli místní svobodní obyvatelé nejmenší tušení. A byl to právě tento tábor, který přiměl autorku napsat tento román, jelikož poměry v něm byly vskutku šokující, navíc se na něj téměř zapomnělo. Zkrátka to, co se dělo za války v židovských koncentračních táborech, se bohužel velice záhy opakovalo i v těch německých. A opět trpěli nevinní.

„Střelci stáli vedle té ubohé, strašlivé výstavy, náhle klidní po vražedném rauši, kdy na své bezbranné oběti mezi střelbou vykřičeli svou nenávist. Zapalovali si cigarety, kamarádsky si je podávali. Někdo potichu pronesl žert, ostatní členové popravčího komanda se rozesmáli.“

V historické lince dále sledujeme odsun německého obyvatelstva do Německa, tedy do jejich původní vlasti, která ovšem jejich vlastí nikdy nebyla. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku totiž žili již dávno před druhou světovou válkou a za svou vlast považovali tu českou. Jejich deportace připomínala odvážení Židů do koncentračních táborů. Odjížděli v nevytopených vagonech, ve kterých jich mnoho umíralo již po cestě, a v Německu se dostali nejdříve do shromažďovacích táborů, přičemž byly opět využívány původní židovské koncentrační tábory. Němečtí obyvatelé je navíc považovali za vetřelce, kteří dle jejich názoru museli něco zlého provést, protože jinak by je přece z jejich země nevyhostili…

„Držela pevně za ruku Wilhelma a myslela na to, co všechno opouští. Dům, rodinu, vnoučata, přátele. A zemi, kterou považovala za svou vlast, za domov. Německo pro ni byl cizí stát a dala by cokoli za to, aby mohla zůstat a v klidu dožít ve Slavoníně.“

Po čem ale Anastázie nejusilovněji pátrá pomocí různých historických dokumentů a úmrtních listů, které byly ovšem tenkrát hodně falšovány, zvlášť u osob, které prošly internačními tábory, je osud jejího prapradědečka Franze Müllera. Ví se, že byl odvlečen do hodolanského tábora, ale neví se, jak a kdy přesně zemřel. Je ještě nějaká naděje zjistit, co se s ním stalo? A záleží na tom vůbec?

Kapitoly ze současnosti a z minulosti se v knize střídají, přičemž jsou proloženy autentickými vzpomínkami Němců na poválečné období. Nutno zmínit, že dějová linka ze současnosti, ve které se rozvíjí příběh Anastázie včetně jejího milostného života, za tou historickou poněkud zaostává a její „rozuzlení“ je celkem předvídatelné. Přesto je nedílnou součástí celého románu. Novinářka Anastázie slouží v knize jako pomyslný most mezi minulostí a přítomností a zároveň působí trochu jako alter ego autorky románu, novinářky Veroniky Jonášové, jelikož příběh románové Ady Müllerové vychází z osudu její skutečné praprababičky.

Mohlo by se zdát, že česko-německá otázka byla v románech již několikrát reflektována, to ale neplatí o koncentračních táborech pro německé obyvatelstvo na našem území. I proto se autorka rozhodla tuto pozapomenutou část historie zpracovat do formy románu. Kniha je celkem útlá, přístupná i méně náročnému čtenáři, tak proč se do něj nepustit. Historie se totiž ráda opakuje, a tak je nutné si ji neustále připomínat. Obzvlášť tu, na kterou nejsme pyšní.

80 %