RECENZE: Na ta nejtěžší rozhodnutí většinou zůstaneme sami

Problematika rodinných vztahů je pro Petru Soukupovou stále hlavním tématem. Nahlížení do soukromí jiných rodin, ať už se s nimi ztotožníte, nebo se naopak vymezíte tím, že na tom ještě nejste zdaleka tak zle, to je to, co čtenáře nejvíce poutá k jejím knihám. V novém románu Nikdo není sám popisuje každodenní dramata v jedné pražské rodině z pohledu maminky Veroniky, syna Míši a dcery Máji.   

Každodenní strasti rodinného života umí Petra Soukupová zachytit dokonale. Vždy totiž na situaci nahlíží hned z několika úhlů pohledu. Hlavní postavou nového románu je Veronika, dcera stárnoucích rodičů a matka dvou dětí v pubertálním věku, která se zezačátku jeví jako vcelku šťastná a spokojená žena. Má milujícího a tolerantního manžela, práci, která ji baví, a děti, které vychovává dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To vše se ale postupem času začne hroutit jako domeček z karet a Veronika se ocitá mezi mlýnskými kameny: Jak se postarat o rodiče, kteří jsou již ve věku, kdy vyžadují stejnou péči jako malé děti, a zároveň držet dohled nad dětmi vlastními, které ještě nejsou zdaleka dospělé? A jak si v tom všem shonu najít ještě čas pro sebe? Ze zdánlivě banálních problémů se nakonec vyklubou až dramatické chvíle, které již není možné zvládnout v klidu a pohodě a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Dcera Mája je v posledním ročníku základní školy a připravuje se na přijímačky na gymnázium. Je veganka, což se rodiče snaží respektovat a podřizují se jí v tom, jak jen mohou. Do toho ale přichází první láska, která mladé dívce naprosto změní priority, a přijímačky tak odsouvá na (nejméně) druhou kolej. Veronika samozřejmě také kdysi byla v jejím věku, a tak dceru chápe, zároveň ale musí myslet i na její budoucnost a nutit ji do učení, což vyvolává nepříjemné konflikty nejen mezi matkou a dcerou, ale zvyšuje napětí v celé rodině.

„Máma se snaží bejt hrozně hodná, ona teda je hodná, ale teď se ke mně chová, jako kdybych byla nějaká chudinka, i to mě štve, nevím proč, sama si připadám jako chudinka. Asi jsem si myslela, že když jí všechno řeknu, tak mi nějak pomůže nebo mi bude líp, ale nepomohla mi, není mi líp, pořád ty stejný řeči...“

Problémy se začnou nabalovat ve chvíli, kdy se Veroničin otec ocitá sám a nedokáže se o sebe postarat. Od Veroniky se samozřejmě očekává, že se o otce postará, přestože spolu nikdy neměli dobrý vztah. Otec jí hází klacky pod nohy, kdykoli jen může, a chce si žít po svém. Veroničina sestra žije v Londýně, a tak se nemůžou o péči dělit. Veronika tak denně dojíždí za otcem několik kilometrů, přičemž nestíhá svou vlastní práci a zároveň ztrácí kontrolu nad výchovou svých dětí. Taková situace se samozřejmě nedá dlouhodobě zvládat.

Poslední kapkou je pro Veroniku syn Míša, kterého chtějí vyloučit ze školy. Doteď byla přesvědčená, že se synem nejsou žádné problémy, a najednou má pocit, že už vlastně ani nedokáže odhadnout, zda by byl opravdu schopen udělat to, z čeho je ve škole obviněn, nebo zda to skutečně bylo jen nedorozumění, jak tvrdí on.

„Ve třídě se na nás dívají divně a pár holek o přestávce přijde a řekne nám, že jsme idioti a debilové a že tohle si teda nemyslely, a další slepičí kecy, ale ani tak to teda není nic příjemnýho, no ale zase se z toho nezabiju. Spíš pořád čekám, s čím přijde úča, ale ta celej den nepřijde s ničím, takže jdu normálně domů, tam nikdo, tak si řeknu, že bude lepší vypadnout ven.“

Tak trochu v pozadí vlastně zůstává manžel a otec Michal, jediný člen rodiny, kterému čtenář „nevidí do hlavy“, jelikož jeho vnitřní monolog či vyprávění z jeho pohledu chybí. Těžko říct, proč se tak autorka rozhodla, nicméně mi tato absence nepřijde nijak zásadní. Michal je pro Veroniku dobrý manžel, partner i otec jejich dětí. Někdy si říká, že je až příliš dokonalý, ovšem v závěru, kdy Veronika ztrácí půdu pod nohama a přestává si věřit, že vše dokáže zvládnout, začíná pochybovat i o něm. (Ostatně i čtenář si může jen domýšlet, jak tomu je ve skutečnosti, právě z důvodu absence Michalova pohledu na věc.)

Možná si při čtení tohoto románu budete říkat, že byste se na místě Veroniky zachovali jinak, lépe, ale opravdu si tím můžete být tak jistí? Čím víc toho máme na bedrech, tím větších chyb se můžeme dopouštět. A pokud žijete rodinný život, sice už nikdy nejste sami, i kdybyste si to nejednou přáli, ale potom se mohou objevit i situace, kdy máte pocit, že veškerá tíha zodpovědnosti leží jen na vás, zkrátka že jste v tom sami…

„Už nemůžu, brečím na lavičce za domem, vykouřím tři cigarety, nechci řídit, ale nechci tu zůstat, nechci mluvit s otcem, nechci mluvit s nikým, chci si nalejt víno, lehnout si do svý postele a číst si. Skoro bych se usmála, kdy jsem si naposledy v klidu doma četla, připadá mi to strašně dávno.“

Kdo četl předešlé romány Petry Soukupové, neměl být ani překvapen, ani zklamán. Na zadní straně knihy se dokonce píše „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“, což je myslím naprosto výstižné. Pokud je to první román, který od autorky budete číst, možná vás překvapí chybějící uvozovky, které občas mohou způsobit to, že čtenář si hned není jistý, zda postava mluví nahlas, nebo si něco jen myslí, jelikož vnitřních monologů je zde spousta a v podstatě je na nich román založen. Na čtenářském zážitku ani na pochopení děje to ale vliv nemá, naopak si myslím, že budete mít problém knihu odložit. 

A nakonec mě ještě napadá menší srovnání Petry Soukupové s Viktorií Hanišovou, která také loni vydala nový román. I Hanišová totiž ve svých románech zobrazuje komplikované rodinné vztahy a dramata a mohlo by se zdát, že jejich knihy budou mít mnoho společného, přesto mezi nimi vnímám zásadní rozdíl. Zatímco Petra Soukupová zachycuje povětšinou události a životní situace, které řeší nejedna rodina, a v podstatě se s jejími postavami dokáže ztotožnit téměř každý, u Viktorie Hanišové jde o extrémní situace a události, ze kterých mnohdy až mrazí. Obě autorky ovšem patří k těm nejlepším ze současné české prózy. Na jejich další knihy si zase budeme muset asi nějaký ten rok počkat, ovšem nepochybuji o tom, že v obou případech to bude opět velká knižní událost.

90 %