RECENZE: Novodobé Obrazy venkovského života

Román Emilka Ivany Fajnorové vyšel v nakladatelství Jota a na první pohled upoutá svou krásnou tyrkysovou obálkou. Jméno autorky už vám asi tolik povědomé nebude. Jedná se totiž o prvotinu, která vznikla z pouhé touhy vyprávět a z velké lásky k literatuře. A nutno podotknout, že taková motivace je k sepsání dobrého románu v tomto případě dostačující.

Ivana Fajnorová se rozhodla napsat román. Prostě to chtěla zkusit, jestli by to vůbec zvládla a jaké to vlastně je. A ono to šlo asi více než dobře, když se její rukopis zalíbil v Jotě natolik, že se rozhodli román vydat již po přečtení části rukopisu, jak se autorka zmiňuje v Poděkování na konci knihy. Textu totiž již na první přečtení nechybí bohatá slovní zásoba či květnatá souvětí, která vídáme spíše ve starší české literatuře, méně již v té současné. I proto vás Emilka zaujme, byť se jedná v posledních letech již o několikátou románovou kroniku či rodinnou ságu, zachycující osudy postav, které více nebo méně ovlivňují vnější dějiny dvacátého století.

Autorka se inspirovala osudy své skutečné babičky a využila její vyprávění k sepsání románu, jehož titulní hrdinku pojmenovala Emilka. Jakýsi rámec v knize tvoří poslední z rodu, vnučka Judita, jejíž zvědavost, jak to tenkrát všechno bylo, donutí Emilku odtajnit osudy jejich společných předků.

„Mezilidské vztahy jsou komplikované a snaha odhalit všechna jejich zákoutí je dopředu odsouzena k neúspěchu. Podobá se představě nekonečna, které mě přivádí k šílenství. A tak píšu. Snažím se rozpomenout na vše, co mi bylo řečeno. Snažím se představit si, jak se vyvíjely osudy mých blízkých.“

Příběh zabíhá až do dob, kdy ještě samotná Emilka nebyla ani na světě, a tak sledujeme například seznámení jejích rodičů, které na čas odloučila první světová válka. Byla to doba krušná, lidé žili skromně, rodilo se hodně dětí. Sama Emilka měla čtyři sestry a dva bratry, její otec Josef pocházel ze čtyř sourozenců. Osud každého z nich je v knize popsán. Některý jen zkratkovitě, jiný více rozsáhle, závisle na tom, jak dlouho žili, případně jak moc se jejich cesty zkříží s tou Emilčinou. 

Jak jsem již zmínila v úvodu, jazyk, kterým je kniha napsaná, je opravdu vytříbený, košatý, objevuje se také nářečí v přímé řeči, které ale není nijak hojné, takže komu by vadilo, určitě kvůli tomu nemusí knihu odkládat. Zároveň se často objevuje ve větách obrácený slovosled, typický spíše pro starší literaturu, někdy mi skoro připomínal prózy z 19. století, například ty od Karla Václava Raise nebo Boženy Němcové, což je dáno i obsahem románu. Hojně popisovány jsou zde totiž také zvyky a tradice, které rodiny především na venkově dodržovaly, například v období Vánoc, Velikonoc, půstu nebo také při pohřbívání apod. Úplně se tu nabízí podtitul knihy Obrazy venkovského života, což je právě podtitul Babičky Boženy Němcové, jelikož jak Emilky rodiče, tak prarodiče žijí na rodinném venkovském statku nedaleko Brna, kde podstupují každodenní těžkou práci.

 „O vostatkové neděli se scházela skoro celá vesnice. Pilo se, hodovalo a tancovalo do brzkého rána. Občas i nějaká facka padla, trocha krve vystříkla a děvče první políbení od chlapce okusilo.“

Výše zmíněná charakteristika struktury románu je také hlavním důvodem, proč kniha působí pomalejším dojmem. Rozhodně nečekejte dramatický příběh, přestože dramatických událostí se tu objeví hned několik. Ovšem co může být pro někoho při čtení více než frustrující, je popis velkého množství úmrtí. Autorka popisuje dobu, kdy se rodilo hodně dětí, ale hodně jich také umíralo, ať už v raném či pozdějším věku, navíc medicína nebyla na takové úrovni jako dnes, zkrátka smrt se objevuje na mnoha stránkách, až může na někoho román působit jako černá kronika. U některých méně důležitých postav se jejich popis skutečně někdy zúží jen na to, jak a kdy odešli z tohoto světa. Pro citlivější čtenáře to tudíž nemusí být příjemné čtení, na druhou stranu se nemusíte bát žádných explicitních výrazů, jelikož autorka vše popisuje dostatečně citlivě.

„Smrt každého je nevyhnutelná, nikdo není nesmrtelný a to je jí stálou útěchou. Sice slabou, ale pomyšlení na nevyhnutelné setkání jí pomáhá se se svojí ztrátou trpělivě vyrovnávat, přestože klid v duši už nikdy nenajde.“

Čemu je také hodně v knize věnována pozornost, jsou ženy a jejich každodenní povinnosti, starosti, postavení ve společnosti, dospívání, těhotenství, porody, potraty, mateřství, strasti a složitosti toho všeho. Autorka popisuje, jak se ženy dříve vyrovnávaly se ztrátou dítěte nebo s nenaplněnou touhou po dítěti, případně s tím, že pokud netoužily po rodině, ale po kariéře, neměly šanci obstát v porovnání s muži, jelikož žena dle jejich názoru měla stát u plotny nebo rodit děti. Z tohoto pohledu vnímám Emilku spíše jako román pro ženy, ale ne bezvýhradně.

Emilka je smutná i krásná kniha zároveň. Určitě doporučuji všem, kdo mají rádi romány mapující historii a osudy jedné rodiny, komu nevadí pomalejší tempo a umí si knihu užít i po jazykové stránce, ne jen po té dějové. A klobouk dolů před autorkou, prvotina je to více než zdařilá. Nezbývá než doufat, že Ivana Fajnorová ještě neuspokojila všechny své pisatelské touhy a pustí se někdy příště do dalšího románu.

75 %