Co se skrývá uvnitř Zahrady
Petry Dvořákové? Určitě vás láká nahlédnout dovnitř. Knížka je to na první
pohled útlá, ale i tak trochu tajemná. O čem vlastně je? Abyste to zjistili,
musíte vstoupit do Zahrady, trochu se v ní projít, a potom na to možná
přijdete. A možná z ní utečete dřív, než stihnete otočit na poslední
stránku…
Petra Dvořáková patří k těm autorkám a autorům, jejichž jméno na
obálce knihy je jakousi zárukou kvality, a čtenář po knize sáhne tak jako tak.
Navíc má ještě v živé paměti autorčinu předchozí knihu Vrány, stejně malou
a útlou, ovšem s o to více bolestným tématem uvnitř. Podobně silný zážitek může
vyvolat i Zahrada. Jen se připravte na to, že to nemusí být lehké čtení.
„Klec je vždycky klec, ať je v ní zvíře, nebo člověk.“
Hlavní postavou a zároveň i vypravěčem je pětatřicetiletý Jarek, který
celý život hledá sám sebe, ale nemá to vůbec jednoduché. V pubertě se musel
vyrovnat se smrtí maminky, otec se od té doby utápí v alkoholu a Jarkovu výchovu
převzali prarodiče. V dospělosti se uchýlil k církvi a stal se
knězem. Odpovědi na své nejzásadnější životní otázky ale u Boha nenašel. Došel
totiž k závěru, že církevní představitelé lidskou individualitu spíše
potlačují, a tak se po smrti prarodičů vrací do jejich starého domu se zahradou.
Vypadá to, že ho tu čeká hodně práce, ale zdá se, že fyzická námaha by
v jeho případě mohla zafungovat jako očista ducha.
„Trestám mohutné trsy bodláků za
to, že se celý život cítím jak vyhoštěnec. Nadávám sám sobě, jak jsem mohl
uvěřit, že v církvi najdu z toho všeho vysvobození. Mohl jsem
zachránit tolik let života, mohl jsem udělat něco smysluplného. Jenže já tak
naivně uvěřil, že smysl je právě tam.“
Čtenář se jistě hned v úvodu dokáže s hlavním hrdinou plně
ztotožnit. Je na něm sympatické už jen to, jak sám sobě dokáže vynadat a nebrat
si servítky, pokud něco neudělal správně, téměř vždy si to uvědomí a sype si
popel na hlavu. Sebereflexe mu tedy nechybí, a tak mu čtenář fandí, pozoruje
jeho počínání na zahradě a čeká, co se stane nebo co vypluje na povrch, protože
kniha o zahradničení a domácím kutilství to asi nebude… A pak to najednou
přijde. Vplíží se to nenápadně, protože ani sám Jarek o tom doteď neměl ani
tušení. Prostě je to najednou tady a Jarek i čtenář se s tím musejí nějak vyrovnat…
„Celý můj svět a život, celá ta
naděje, že konečně budu žít nějak líp, se zhroutila v jediném okamžiku.
Protože jestli je něco nad slunce jasnější, tak je to to, že já nemám sebemenší
právo na jakékoliv naplnění. Nemám ani to nejobyčejnější právo být tím, kým
jsem.“
Od tohoto okamžiku je Jarkovi přiřknuto stigma, které ani on, ani
čtenář nemohou jen tak přehlížet a mávnout nad ním rukou. Je to totiž něco,
před čím nelze zavírat oči, ale zároveň s tím nejde nic dělat. Petra
Dvořáková tak rozjela bravurní hru se čtenářem. Nejdříve si ho získala, omotala
kolem prstu, a potom mu naservírovala něco, co se dá jen těžko strávit. Dokáže
čtenář s Jarkem stále tak sympatizovat? Nebo se k němu otočí zády? Změní
to jeho názor na něj? A mělo by vůbec? Kdo má vlastně právo ho soudit? Bůh
snad? To on ho přece takhle „obdaroval“, ale proč? To jsou všechno otázky,
které si musí během čtení položit asi každý, a možná budete muset knihu na
chvíli odložit, abyste to všechno vstřebali a mohli pokračovat ve čtení.
„Těch pár starých soch světců, co tu kdysi do parku postavili, jako by
se teď naklánělo ke mně a tvořilo podivnou uličku spravedlnosti, kterou musím
projít. V té chvíli mám skoro jistotu, že mě nesoudí jen živí, ale i ti
dávno mrtví, lapeni v kamenných obrazech svých ctností.“
Líbí se mi, že samotná zahrada v knize slouží jako připodobnění lidského
nitra, duše, o kterou je třeba pečovat. Když se o ní nestaráme, zůstane
zarostlá a nepřístupná, její skutečná podstata zmizí pod bodláky, keři a
větvemi. Ovšem když jí budeme věnovat dostatečnou péči, je možné, že objevíme
skryté poklady. Třeba krásné květiny, které dostanou prostor vykvést do těch
nejkrásnějších barev. A nebo naopak zjistíme, že se pod kořeny a spadaným
listím skrývá jen hniloba, které se jen tak nezbavíme… I Jarek se konečně
odhodlal proklestit se svou zahradou a zpočátku se zdálo, že v ní konečně najde
štěstí, ovšem jen do chvíle, kdy odhalil její (tedy svou) skutečnou podstatu.
V tak krátkém a zdánlivě banálním příběhu odkrýt tak závažné téma (které
tu bohužel nemohu zmínit, jelikož bych vás tím připravila o čtenářský zážitek a
„šok“ uprostřed knihy), to se autorce opravdu povedlo dokonale. Petra Dvořáková
mě opět přesvědčila, že její knihy se umí zarýt pod kůži hodně hluboko. Zahrada
ve vás bude (stejně jako Vrány) hlodat ještě hodně dlouho, jelikož její hlavní
poselství je opravdu citlivé a donutí vás k zamyšlení nejen nad tím, podle
čeho můžeme soudit a hodnotit druhé a jestli je to tak vůbec správně. Knihu
určitě doporučuji k přečtení, stojí za to.
85 %
Komentáře
Okomentovat