RECENZE: Další zapomenutý kout Česka ožívá díky knize

Nejočekávanější český román se po deseti letech konečně zrodil. Tak dlouho Kateřině Tučkové trvalo, než zpracovala příběh o řádových sestrách, obyvatelkách kláštera z období komunismu, a otevřela tak další dosud uzamčenou komnatu českých dějin, jak už u ní bývá zvykem a co na jejích románech čtenáři tolik milují.

Kvalitních českých autorek současného společenského románu je hodně. Kateřina Tučková mezi ně rozhodně patří, ovšem přece jen se trochu vymyká, a to jak formou, tak tématy, která si vybírá ke zpracování. Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně nebo třeba Vitka, to všechno jsou úspěšné knihy této autorky, které se dočkaly například i dramatického zpracování, protože jejich témata je potřeba šířit mezi co nejvíce lidí. Slouží totiž jako jakási bolestná paměť národa, kterou je třeba neustále osvěžovat a připomínat tak události, které byly naopak v myslích nás všech úmyslně potlačovány. Pojďme tedy odhalit tajemství, které skrývá právě Bílá Voda.

Historické bádání jako podklad pro dobrý román

Jako by autorka za těch deset let nasbírala pro svou knihu tolik materiálu, že jí bylo líto cokoli vynechat. Proto se nám do rukou dostává opravdu těžká kniha, a to jak svým rozsahem, tak tématem, ale i formou vyprávění. V Kateřině Tučkové se historická badatelka nezapře, proto i své romány vystavuje jako poctivou historickou rešerši, kdy je příběh skládán pomocí mozaiky z několika typů textů a dokumentů. I v případě Bílé Vody tomu není jinak. Objevují se zde deníky, přepisy zvukových záznamů, zápisy ze schůzí, dopisy a jiné dokumenty uchované v archivech, ať už fiktivní nebo skutečné. Tyto části doplňuje i klasický proud vyprávění jak z minulosti (od 50. let minulého století), tak ze současnosti (začátek 21. století).

Tematicky se obsáhlý román zabývá útlakem řeholnic v období komunismu a sleduje osudy řádových sester, které byly odsunuty na okraj naší země i společnosti do malé vesnice Bílá Voda, kde sídlí ve starém klášteře. Ovšem ani tam nenacházejí klid a příslušníci komunistické strany i církve se je snaží všemožně šikanovat, vykořisťovat a ničit. Zde však autorka ukazuje nezlomnou sílu několika z nich, jež víra chrání před strachem ze smrti a dává jim naději, že jejich utlačovatelé dostojí svému spravedlivému osudu…

Dále sledujeme pomyslnou hlavní postavu linky ze současnosti, mladou ženu jménem Lena, jíž do kláštera zavede několik osobních tragických událostí a která neví, jak dál naložit se svým životem. A tak se odebere do Bílé Vody utřídit si vlastní myšlenky a představu o své budoucnosti, kterou původně úplně vzdala. Je to tedy její poslední šance začít znovu. Osudy kláštera a jejích obyvatelek jí ale nejsou lhostejné a začne se tak hlouběji zabývat historií tohoto místa, když jí jedna ze sester nasměruje do místní knihovny. A poté co objeví deník jedné z nejstarších sester kláštera, nabízí se jí náhled do osudů, které jsou možná ještě dramatičtější než ten její. A tak se před čtenářem postupně odkrývá jak život Leny a důvod, co jí zavedlo do kláštera, tak osud autorky deníku Tobie, a především její mladší chráněnky Evaristy, která je v současnosti správkyní místního hřbitova.

Nejsilněji v knize působí právě život řeholnice Evaristy, jejíž nezlomná víra dráždí komunistické představitele tak moc, že usilují o její život, ovšem ona přežívá všechny jejich ústrky a ponižování, a i když ji neustále zraňují jak fyzicky, tak psychicky těmi nejhoršími možnými způsoby, ji to posiluje ve víře a dodává jí to sílu i odvahu postavit se jim čelem ve chvíli, kdy by to kdokoli jiný už dávno vzdal.

Až příliš velké sousto?

Nutno podotknout, že román bude pro mnohé čtenáře až příliš velkým soustem, a to z více důvodů. V první řadě se plynulost čtení občas poněkud zadrhává, a to nejen kvůli střídání již výše zmíněných několika typů textů či časových a dějových linek, ale také kvůli množství postav a pohnutých osudů, jejichž spletenec je možná v některých ohledech až příliš spletitý. Někdy se prostě příběh ve svém rozuzlování zasekne, jelikož ho přeruší například vstup další nové postavy, jejíž úlohu oceníte až mnohem později, a musíte si tak počkat dalších několik stránek, než se stane něco, co vás utvrdí v tom, že tato postava je pro další vývoj příběhu stejně důležitá jako ty předchozí. I tak čtení plyne ne vždy tak rychle a dramaticky, jak byste si možná přáli. Těžké téma také představuje otázka víry, a to nejen v období komunismu, ale i v současnosti. Někdo tak v knize může objevit několik až příliš neuvěřitelných událostí, či dokonce zázraků, které ho mohou dráždit svou neuvěřitelností, pro jiného, například více duchovně zaměřeného či věřícího člověka, to bude naopak aspekt, který na knize ocení nejvíce.

Co se ovšem Kateřině Tučkové bezesporu nedá upřít, je probuzení zájmu čtenářů navštívit skutečný klášter Bílá Voda, případně poutní místo Mariahilf, které je ovšem ve skutečnosti umístěno jinde než v bezprostřední blízkosti kláštera. Román tak bezpochyby zpopularizoval do té doby vcelku zapomenutý kout Česka, stejně jako například Šikmý kostel Karin Lednické, kolem kterého vznikla dokonce naučná stezka. To dokazuje, že román se opravdu těší velké oblibě napříč širokého spektra čtenářů a čtenářek. S románovými postavami se zkrátka sblížíte, ať chcete nebo ne, a probudí ve vás zájem nejen o literaturu, ale především o osudy lidí a míst kolem vás, historii naší země a našeho národa. Jen více takových románů!

75 %