RECENZE: Kladivo na čarodějnice

Román Kladivo na čarodějnice vyšel poprvé již v 60. letech 20. století. Proč se k němu dostávám až teď? Nevím. Vím ale jistě, že jeho poselství je pro dnešní svět a společnost stále aktuální. Stačí se na knihu podívat v kontextu událostí celého 20. století a i počátku století 21. Touha jedince po moci stále vítězí nad spravedlností a právem na život a svobodu slabších, jejichž okolí ze strachu či prospěchu nedokáže zasáhnout proti takovému bezpráví.

Kniha, jež se stala součástí povinné literatury na středních školách, protože tak věrohodně a sugestivně popisuje události spojené s čarodějnickými procesy na Šumpersku, by vám neměla uniknout. A osloví nejen mladé čtenáře, ale i ty dospělé, takže koho minula ve škole, může se k ní vrátit i v dospělosti. Četba je to nelehká, ovšem nikoli z důvodu jazykového. Byť se v ní objevuje dnes již starší forma některých výrazů či větného slovosledu, čte se plynule a se zaujetím. Kdo nesnese nespravedlnost na nevinných lidech, ten bude mít s knihou perné chvilky. I tak ji doporučuji všem bez rozdílu.

Pravda a moc jsou dvě různé věci

Příběh začíná zcela nevinně. Na mši jedna stará paní ukryje svatou hostii do kusu látky, aby ji mohla dát sníst krávě, která nedojí mléko, jak jí poradila stará porodní bába. Jenže tohoto skutku si všimne mladý farářův pomocník, a tak se o události dozví i místní vládnoucí vrchnost, která tento zdánlivě nevinný prohřešek považuje za dílo ďáblovo a její aktérky podezírá z čarodějnictví. To má potvrdit inkviziční soudce Boblig, který je proto povolán do Losin, aby celý případ prošetřil. Okamžitě bere spravedlnost do vlastních rukou a společně se svým pomocníkem uvrhne do vězení celou řadu místních obyvatel. Ti jsou zpočátku k procesům zdrženliví a mají pocit, že se jich netýkají, nakonec se ale pomyslná smyčka kolem krku začne utahovat téměř všem a nikdo si nemůže být jistý, zda právě on nebude příštím obviněným.

Přiznání a udání dalších obviněných osob je totiž na zatčených vymáháno těžkou torturou (palečnicemi, španělskými botami a žebříkem), což vede k přiznání i zdánlivě nesmyslných prohřešků, které nebyly nikdy spáchány, ovšem obětem tortury zaručují, že jejich nesnesitelné mučení ustane a čeká je již „jen“ smrt upálením. Z nevinného udání se tak stává hon na čarodějnice neskutečných rozměrů. A čtenář se musí ptát: jaktože to nikdo nezastavil? Proč jeden evidentně vyšinutý člověk mohl vraždit po několik let tolik nevinných, aniž by se mu někdo postavil? Copak může vůle a touha po moci jednoho jedince způsobit takové bezpráví? Odpověď je jednoduchá: Může, a velice snadno. Za druhé světové války to byl Adolf Hitler, který přesvědčil celé Německo, že ho chrání od zbytku světa a dokáže mu navrátit zašlou slávu, a přitom neváhal likvidovat i samotné německé obyvatelstvo, a následně přesvědčil celý svět o tom, čeho všeho je schopen, aby dosáhl absolutní moci. A tak bychom mohli pokračovat dál. Vždyť hned po ukončení druhé světové války se komunističtí vládci opět uchýlili k mučení a ponižování nevinných lidí. Politické procesy v Československu během 50. let, kdy se obžalovaní museli učit nazpaměť své výpovědi, které je usvědčovaly z vlastizrady a čekala je za to smrt, byly stejné jako ty z čarodějnických procesů konce 17. století a které jsou popisovány v historickém románu Václava Kaplického. A měl někdo šanci se v takovém procesu obhájit a být osvobozen? Nikoli. V Kladivu na čarodějnice je to jasně vysvětleno. Ten, kdo se při mučení přizná, je vinen. Ten, kdo vydrží při mučení mlčet, je jednoznačně umlčován ďáblem – tedy jde jen o další důkaz jeho viny. Že by snad někdo při tortuře zemřel? To mu jen ďábel zlomil vaz, aby ho nemohl prozradit. Tedy když jste se dostali do spárů inkvizice, měli jste stoprocentní jistotu, že vás čeká smrt. A bylo jen na vás, za jak dlouho a jak bolestně jste se k ní dopracovali.

Za peníze si svobodu nekoupíš

Inkvizitor Boblig si dával záležet na tom, aby mučení dále obviňovali z čarodějnictví a udávali jména dalších nevinných lidí, zejména těch nejbohatších. Ty potom mohl zatknout a po jejich upálení následně zabavit či výhodně prodat jejich majetek či za jejich proces zaplatit z jejich vlastní kapsy. Tak bylo učiněno například v případě rodiny barvíře Sattlera:

„Pokud se týče hotových peněz a skvostů, byli jsme rovněž oprávněni vzít je do úschovy, aby se jich nezmocnili zloději. Peněz a skvostů jsme použili na náklady s inkvizičním procesem proti Kašparovi Sattlerovi, jeho ženě a dceři. Na hotovosti jsme v domě našli jen 1300 zlatých. Tato částka ani z poloviny nestačí krýt náklady na soudní řízení…“

Boblig se tak stával čím dál bohatším a mocnějším a nebylo jediného odvážlivce, který by se mu postavil. Kdo se mu znelíbil, ten skončil na hranici.

„Ještě nikdy se ten starý oblezlý muž Boblig netěšil takové moci a slávě jako nyní. Připadal si jako král; mohl všechno, každý, s kým přišel do styku, ležel před ním na břiše a už napřed souhlasil se vším, co řekne, byť to byla sebevětší nehoráznost.“

Místní děkan Lautner se jako jediný odvážil orodovat za odsouzené až u samého biskupa, podle práva však nebylo shledáno žádné pochybení. Odsouzení se přece přiznali, tak jaképak bezpráví? Že by snad samotný děkan byl s těmi čarodějnicemi spolčený? Jedině tak si biskup dokáže vysvětlit, proč se vydal až k němu v této věci. A po děkanově obvinění se mu jeho domněnka jenom potvrdila… A tak se nakonec od něj odvrátili i jeho nejbližší, když dopustili, aby i jeho inkvizitor Boblig, pán z Edelstadtu, dostal do svých spárů a zvítězil tak i nad nejchytřejším mužem v kraji…

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem

Zdá se, že pravda a spravedlnost v tomto případě nezvítězily. Bobligovo svědomí zdá se neexistovalo. A co ostaní? Ti, kteří se nejdříve tvářili, že se jich to netýká, a potom, aby se jich to skutečně netýkalo, začali zavírat oči i před zatýkáním svých přátel? Že by se alespoň u nich ozvalo špatné svědomí, a tím vznikla naděje na nápravu? Pro ty na hranici už bylo pozdě, ale snad se na konci knihy alespoň v někom hnulo svědomí, když bývalý soudce Hutter, přítel děkana Lautnera přemýšlel, zda může být vina jen na Bobligovi:

„Je on sám jen odpovědný za všechno zlo, které napáchal? Což tolik učených a moudrých neschvalovalo jeho zločiny? (...) Je jejich vina menší? Bez jejich nápomoci by byla Bobligova moc nicotná. A jsme i my tak zcela bez viny? Jak jsme se bránili? Místo abychom zburcovali celý svět, čekali jsme na zázrak. Je to i naše vina. Naše veliká vina! (…) Kdy se konečně lidé zbaví pověr? Kdy? Říká se, že oheň utíká za paličem, stejně i pověra dohání člověka. Ale proč? Protože lidé příliš rádi mají pohodlí, ticho, protože si tak mnozí oblíbili otroctví. Jendou však slunce musí prorazit tmou. Musí!“

Zdá se, že ani za tři sta dlouhých let od čarodějnických procesů na Šumpersku se tomu tak nestalo. Lidská příkoří se dějí stále. Bohužel, i v dnešním světě bez „čarodějnic“ jsou stále mocní a mocichtiví, co budou brát životy jiným nevinným, aby dosáhli svého. Současná válka na Ukrajině budiž toho příkladem. Historie se bohužel opakuje, proto je historický román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice tak nadčasový, jak bychom si ovšem nepřáli ani v těch nejhorších nočních můrách. Proto je důležité ho mít stále na paměti a číst, třeba i opakovaně, a neustále si připomínat, jak krutý umí být člověk k člověku. A doufat, že třeba jednou se stane onen zázrak a svět (člověk) se změní k lepšímu.

90 %